Houbaření

V naší rodině není snad nikdo,kdo by pochyboval o mé vášni pro les a houbaření. Vlast- ně o tom nepochybují ani moji kamarádi a přátelé,kteří mě důvěrně oslovují“Čirůvko“.

A abych byl vůbec upřímný,mám neskonalou radost,když se mě lidé na chodníku ptají zda rostou nebo ne.Vím,že pak nikdo z dotazovaných do lesa nejde,protože Zakouřil říkal,že nerostou!

Občas se stane,že se někdo ptá na druh houby a jestli je jedlá vícekrát nebo jenom jednou.Všechno to začíná už v dubnu.To padají první dotazy na růst hub a jestli jsem něco už našel.

„To víte,že ano!Houby rostou celý rok i v zimě.“

To nejraději chodím na penízovky,hlívu,Jidášovo ucho a na některé druhy zimních ryzců.Však se každý otáčí a kouká udiveně do košíku s houbami.Dříve na mě lidé koukali jako na blázna,ale dnes už to berou úplně normálně.

No a abych se vrátil k tomu dubnu.To začínají růst první hříbky,především Hřib kovář. Ten u nás roste u sokolovny pod lípami.Pak začnou Májovky,kterou já osobně považuji za velice chutnou houbu už jenom pro její neopakovatelné aroma.To dodává masu a omáčkám naprosto skvělou chuť a vůni.No prostě a jednoduše,gurmánovo srdce zaplesá.

Ale pojďme si říct kdy to všechno vlastně začalo a jak jsem potkal houby a vášeň pro ně.

Když o tom přemýšlím ta musím jednoznačně říct,že na Prorubě u Potštejna u babičky Mazurové.Ta si pokaždé zavolala všechny caparty a že nás tam bylo,a poslala nás na Polom na lišky,ze kterých vařila vynikající bílou polévku.Byla něco jako kyselo,ale ky- selo to nebylo.Byla to prostě bílá polévka naší babičky se šťouchanými bramborami a cibulkou a opečeným špekem nebo slaninou.Uprostřed stolu stála mísa s bramborami a z talíře se linula vůně polévky.Až po letech si vlastně uvědomuji,kolik toho babička musela navařit.Musel to být přinejmenším kotel,protože první várka zmizela v žaludcích,nás děcek.

A tak šel čas.Snad největší školu v houbaření jsem dostal od tety Píčové,setry mojí babičky.To byl houbař!Od ní by se snad mohl učit i Stoklasa.

Co hledat pod lípami,buky,smrky,borovicemi,do jaké trávy jít a do jaké ne,proč je nejlepší chodit do lesa ještě za deště a proč ne před ním,jak a do které houštiny jít a nejít,proč rostou pod haldami větví a proč na žluťáky pod modříny a proč se z lesa kouří a proč…………… Takto bych mohl pokračovat do nekonečna a pořád by bylo o čem mluvit.

Druhým učitelem byl otec.Znal,uměl a věděl. Sice ne tolik co teta ale byl dobrý.Otec chodil spíše na jisto,kdežto teta ta se procházela.

Dnes není teta a ani otec. Po tetě se rád procházím po lese a po otci chodím na jisto. Po otci jsem zdědil pouze jednu věc a to jeho nožík na houby,ale to mě docela stačilo.Ostatní věci zdědili bratři a asi jsou šťastni.Já ne, protože mi nějaká svi…. nožík po otci ukradla.Mrzí mě to,ale co se dá dělat.A aby otec tam se shora viděl,že mu dělám část a slávu,alespoň v tom houbaření,přivezu mu na hrob malou houbu a smrkovou větvičku.

Tak takhle nějak jsem ty houby potkal.

Vám přeji aby i vy jste jednou potkali něco co bude pro Vás ani ne tak důležité v životě, ale co Vám přinese radost a potěšení jako mě les a houbaření viz foto.

                                                              Tak zatím čau a zdraví Vás Čirůvka

Trčkovské břízky

křemenáč smrkový

úroda hříbků

Jára s křemenáčem březovým

r.2008 křemenáče na řízky

r.2008

r.2007 hříbky a křemenáče od Cikánky

malej a velkej s Trčkova

Irena a "tak polez mladej"

hřib smrkový za statkem

zátiší s košíkem

r.2006 a Irča s hřibem 1.986g a průměrem hlavy 42cm

les nad statkem